Jsou světla, která nevidíme | RECENZE
Název: Jsou světla, která nevidíme
Autor: Anthony Doerr
Nakladatelství: Moba
Počet stránek: 534
Tento válečný příběh začíná v roce 1934. Píše se v něm o dvou odlišných, ale přece tak stejných lidech. Řeč je o Francouzské dívce jménem Marie-Laure a Německém chlapci Wernerovi.
Marie-Laure žije od malička se svým otcem, který pracuje jako klíčník v Národním přírodovědeckém muzeu v Paříži. Když v sedmi letech Marie-Laure oslepne, život se pro ni navždy změní. Její otec ji ale natolik miluje, že pro ni vyřezává dřevěný model Paříže čímž se pro ni slepota nestala tak zdrcující. Před válkou se svým otcem utíkají z Paříže za jejich strýčkem Etiennem do přímořského města Saint-Malo, kde prožije dalších sedm let svého života.
Zatímco se Marie-Laure bojuje se svou slepotou, Werner žije se svou mladší sestrou Juttou v sirotčinci v Německé hornické vesnici. Od mala rád vyrábí a opravuje porouchané věci. Když jednou opraví rádio vysoce postavenému chlápkovi, tak ten ho za jeho schopnosti dostane do školy pro 'nadané' Němce a z tama Werner putuje do armády, které prospívá tím, že stopuje vysílání na rádiových vlnách
Knihu jsem dostala od své kamarádky k narozeninám a nebýt jí, v knihkupectví bych si jí pravděpodobně ani nevšimla. Když jsem ji četla, uvědomila jsem si, že to není ten typ knihy, u které se dá vypnout mozek. Tahle kniha vám ho spíš zapne, nutí vás přemýšlet. Např... o rádiových vlnách, jak se kroutí ve vzduchu, jak to, že je možné je zachytit na kilometry daleko atd... . I ten název jakoby vám říkal ať přemýšlíte. To se mi na ní líbí ještě víc, protože není hodně knih (nebo aspoň jsem žádnou takovou nepřečetla), u které přemýšlíte nad opravdu zajímavýma věcmi. Ale neřeknu vám, že jsem u ní nebrečela, brečela a můžete hádat proč (protože jsem přecitlivělá to není). Když se v rodině objeví někdo s jakýmkoliv postižením není to konec světa, je to začátek nové cesty, Cesty která vám ukáže skutečné dary života. Najednou vidíte svět pravýma očima, v tu chvíli nezáleží na penězích, na nových botech či novém drahém telefonu, ale na blízkosti druhého, podání ruky a pohlazení, polibku do vlasů, slov, které jsou pro někoho jen frází ale pro nás tím nejvíc co můžou být. Slova jako mám tě rád a jsem tady s tebou mají obrovskou váhu, najednou zjistíte, že nejste sami a že východ slunce není samozřejmostí ale obrovským zázrakem. A pokud máte rodinu, která funguje, postižení v rodině spíš vztahy posílí, vážíte si toho druhého o hodně víc, každá minuta spolu Vás posune kupředu. Pak se postižení stává darem, který stmelí a dává nejvíc. Skutečnou lásku a hodnoty na které mnozí za celý život nepřijdou. Někdy jsou slepí lidi ti co "vidí" a někdy někteří co vidí jsou naopak ti slepí. Vůbec se nedivím, že kniha dostala Pulitzerovu cenu.
Nebudu to tu protahovat, knize dávám 5🌟/5🌟
Autor: Anthony Doerr
Nakladatelství: Moba
Počet stránek: 534
Tento válečný příběh začíná v roce 1934. Píše se v něm o dvou odlišných, ale přece tak stejných lidech. Řeč je o Francouzské dívce jménem Marie-Laure a Německém chlapci Wernerovi.
Marie-Laure žije od malička se svým otcem, který pracuje jako klíčník v Národním přírodovědeckém muzeu v Paříži. Když v sedmi letech Marie-Laure oslepne, život se pro ni navždy změní. Její otec ji ale natolik miluje, že pro ni vyřezává dřevěný model Paříže čímž se pro ni slepota nestala tak zdrcující. Před válkou se svým otcem utíkají z Paříže za jejich strýčkem Etiennem do přímořského města Saint-Malo, kde prožije dalších sedm let svého života.
Zatímco se Marie-Laure bojuje se svou slepotou, Werner žije se svou mladší sestrou Juttou v sirotčinci v Německé hornické vesnici. Od mala rád vyrábí a opravuje porouchané věci. Když jednou opraví rádio vysoce postavenému chlápkovi, tak ten ho za jeho schopnosti dostane do školy pro 'nadané' Němce a z tama Werner putuje do armády, které prospívá tím, že stopuje vysílání na rádiových vlnách
Knihu jsem dostala od své kamarádky k narozeninám a nebýt jí, v knihkupectví bych si jí pravděpodobně ani nevšimla. Když jsem ji četla, uvědomila jsem si, že to není ten typ knihy, u které se dá vypnout mozek. Tahle kniha vám ho spíš zapne, nutí vás přemýšlet. Např... o rádiových vlnách, jak se kroutí ve vzduchu, jak to, že je možné je zachytit na kilometry daleko atd... . I ten název jakoby vám říkal ať přemýšlíte. To se mi na ní líbí ještě víc, protože není hodně knih (nebo aspoň jsem žádnou takovou nepřečetla), u které přemýšlíte nad opravdu zajímavýma věcmi. Ale neřeknu vám, že jsem u ní nebrečela, brečela a můžete hádat proč (protože jsem přecitlivělá to není). Když se v rodině objeví někdo s jakýmkoliv postižením není to konec světa, je to začátek nové cesty, Cesty která vám ukáže skutečné dary života. Najednou vidíte svět pravýma očima, v tu chvíli nezáleží na penězích, na nových botech či novém drahém telefonu, ale na blízkosti druhého, podání ruky a pohlazení, polibku do vlasů, slov, které jsou pro někoho jen frází ale pro nás tím nejvíc co můžou být. Slova jako mám tě rád a jsem tady s tebou mají obrovskou váhu, najednou zjistíte, že nejste sami a že východ slunce není samozřejmostí ale obrovským zázrakem. A pokud máte rodinu, která funguje, postižení v rodině spíš vztahy posílí, vážíte si toho druhého o hodně víc, každá minuta spolu Vás posune kupředu. Pak se postižení stává darem, který stmelí a dává nejvíc. Skutečnou lásku a hodnoty na které mnozí za celý život nepřijdou. Někdy jsou slepí lidi ti co "vidí" a někdy někteří co vidí jsou naopak ti slepí. Vůbec se nedivím, že kniha dostala Pulitzerovu cenu.
Nebudu to tu protahovat, knize dávám 5🌟/5🌟
F
Moc pěkně napsáno :) Kniha mě hodně zaujala, vypadá to na silné čtení :) Mám ráda knihy, které na mě silně zapůsobí :) Měj se hezky :)
OdpovědětVymazatMoc děkuji :), a ano, silné čtení to je (aspoň pro mě jo). Taky se mě j hezky :)
Vymazat